Krakovské cestičky pod zemí i nad ní
Paths of Krakow above and below ground
Published: 28.04.2022 | Written: 03.06.2019 - 07.06.2019 | Category: Travel | Original Language: Czech
Den první - 11,5 km
Přicházím na letiště s tradičním předstihem a fakt doufám, že Polsko také není výjimka a nejsem opět na špatném terminálu. Není. Díky tomu mám možnost málem se nechat přejet přerostlou roombou.
Netuším, kdo toho robota designoval, ale nechápu, jak ten člověk mohl takhle zahodit možnost stylizovat ho jinak než v oranžových barvách. Představte si tu situaci - jdete po letišti a zpoza rohu se na vás vyřítí přerostlý automatický vysavač vypadající jako Dalek a křičící EXTERMINATE, jako varování před srážkou.
Takhle jsem se mohla pobavit akorát tím, jak zmateně ten stroječek vypadal, když se pokusil vyhnout pěti skupinám jdoucích v divných rozestupech. I to zablikání světýlkama vypadalo v tom okamžiku dost rozhozeně. A to to zatím nemá inteligenci, aby si to tu zmatenost mohlo dovolit.
Po delší době procházím bezpečnostní kontrolou bez pípání i bez náhodné kontroly a v Krakově mám tak šanci zahrát si na schovku s výdejem cestovních kartiček, protože sice psali, že je to na letišti, ale tam veškeré instrukce končili. Náhodně zakopávám o informační budku a po chvilce dostávám kartičky. Až na to že jedna nesedí a týpek za pultem volá do kanceláře společnosti. Paní ve frontě za mnou vypadá, že do pěti minut vykvete.
Telefonát je to dlouhý a paní za mnou to vzdává. Kartička mi prý byla vydána správně a vzhledem k tomu, že sebou mám akorát potvrzení s neurčitým názvem to vzdávám a odcházím se špatnou kartičkou. (Tady je vsuvka od budoucího já, opravdu jsem si to pamatovala správně a ta Krakow card měla být jiná než co mi dali, což mělo poměrně negativní dopady na můj pobyt, ale i přesto jsem chtěla být na firmu hodná, a chtěla zpátky jenom rozdíl cen, protože tyhle věci se prostě občas stávaj. Až na to, že firma se to rozhodla řešit tím, že mi prostě přestanou odpovídat. K jejich smůle jsem to platila přes Paypal, jejichž reklamační oddělení narozdíl od té firmy funguje, takže se mi vrátila aspoň tahle část.)
Přicházím k hostelu a beru za kliku. Je zamčeno. Chvíli zmateně koukám na dveře a zkouším dveře o kousek vedle. Zamčeno. Ok. Po pár vteřinách si všímám nenápadného zvonku a dostávám se dovnitř.
Nastupuju do výtahu a jedu do pátého patra. Celou tu dobu mám pocit, že jediné co stojí mezi jízdou vzhůru a volným pádem je balanc na konkrétní pozici ve výtahu a síla vůle daného zařízení.
Vyřizuju formality ubytování a je mi do rukou vraženo povlečení. Koukám, ze to tu jede v našem "udělej si sám" stylu. Nestěžuju si, spíš mě překvapuje, že jsem na tuhle situaci čekala celé tři roky sólo cestování po světě.
Výhled na zeleň a historické budovy přebíjí ten v Chorvatsku, kde sice bylo okno přes celou stěnu, ale nebylo moc na co koukat.
Odcházím a dolů jdu radši po schodech. Celé schodiště smrdí jako kdyby tam explodoval kamion plný barvy. Můj nos odmítá pracovat a snažím se ho přesvědčit aby začal - přece jenom je to pět pater. Vyrážím do centra. Je večer a otevřené už je jen historické podzemí.
Chvilku hraju pinball mezi prodejem lístků, šatnou a kontrolou lístků (vždycky mi přijde vtipný, když mi někdo kontroluje lístek, kterej mě viděl před dvaceti vteřinama dostat.
Mým oblíbeným exponátem se stala stěna, na které se člověk mohl kochat několika staletími vrstev. Teda. Tvrdila to cedulka. Vzhledem k osvětlení můžu bezpečně prohlásit akorát to, že přede mnou byla stěna. Jsem si stoprocentně jistá, že člověk co tam dělá světla má úplně skvělý smysl pro humor.
Vylézám ven a na chvilku si sedám v parku a kochám se. Asi 30 vteřin. Pak mi došlo, že sedím v hejnu komárů a podávám se k večeři.
Procházím pod hradem a zvažuju jestli se jít kouknout aspoň z hradeb. Nakonec si říkám, že proč ne a vyrážím do kopce. Zhruba v půlce se u otevřené brány zjevuje postava a rychle zavírá dveře. Uprostřed kroku se se smíchem otáčím.
Po cestě na ubytování dělám pauzu na pouliční hudbu a kupuju si pití. Paní za pokladnou se mě snaží přesvědčit, že ty drobné v peněžence mám. To, že směnárny mění jenom bankovky si musí vyřešit jinde.
Přicházím k vratům a snažím se přijít na to, k čemu mám přiložit ten vyfasovaný čip. Přichází skupina lidí a mávají svými čipy kolem půl stěny. Dveře souhlasně pípnou. Tak teda jo. Vcházím dovnitř a jdu po schodech. Až po pěti schodech si vybavim zážitek při cestě dolu. Teď už by byla zbabělost se otočit. Po příchodu ke dveřím musím uznat, že příště risknu ten výtah.
Odtok ve sprše vydává zvuk imitující dýchání podle toho jak přenesu váhu a můj sprchový gel smrdí jako lehce přezrále a hodně chemické hrušky. To bude ještě sranda.
Jdu spát a s myšlenkou, že mě vesmír musí dávat lidem na pokoj za trest, řídím budík na 5:30.
Jinak pro pobavení - právě jsem objevila znakový limit mých poznámek.
Den druhý - lehce přes 20 km
Celou noc jsem si užívala zastávku tramvaje přímo pod oknem. V pravidelných intervalech se tak ozývalo brzdění soupravy a zvonění při jejím odjezdu a to celé bylo prokresleno dusotem kopyt, auty, policií, hasiči a dvěma sanitkami. Když se na chvilku uklidnila doprava, zvonil někdo na zvonek u recepce. Je to žůžo.
Ráno je mi celých pět pater připomínán stav výtahu tím, že celou cestu dolů zněl jako by zvažoval jestli mu odpadne jenom podlaha nebo se rozpadne celý. Zatím se očividně nerozhodl a tak odcházím na zastávku, kde úspěšně nacházím svůj autobus a vyrážím směrem k solnému dolu.
Během nakupování vstupenek se ptám, jestli mě dovnitř pustí s batohem, protože boxík ukazující přibližnou velikost, co si člověk může vzít sebou odpovídá zhruba mé brašně na foťák, ale rozhodně ne mému batohu ani dalším báglům co mají lidi ve frontě. Paní neví, prý mi to řeknou pri kontrole lístku. Úplně nechci čekat extra půl hodinu, kdyby to neprošlo a jdu hledat šatnu.
Ta je podle cedule v budově na druhé straně areálu a tak vcházím dovnitř. Budova zeje prázdnotou, dokonce jsou na zaprášených lavičkách uvnitř i tématicky zaprášené a téměř vypité lahve od limonády. Po špičkách pokračuju dál temnou chodbou v naději, že nespustím alarm. Nakukuju za roh... a tam je fakt šatna. Dokonce hned vyskakuje týpek a loví lísteček pro můj batoh.
Stavím se do fronty před vstupem a bavím se zmateně pobíhající skupinkou hledající nákup vstupenek (i přes přítomnost asi sedmi šipek a cedulek). Absolutní vrchol představení nastává v okamžiku, kdy se sami sebe začnou ptát kde se dají koupit lístky, zatímco stojí přímo před pokladnou.
V dole jsme vyfasovali vysílačky, aby průvodce nemusel křičet. Takové ty s jedním sluchátkem. Mé levé ucho si výklad i doplňující šramot mikrofonu konstantně brnkajícího o oblečení náramně užilo.
Strašně vtipná část je na konci, kdy si člověk může připlatit a jít si jednu z nejvyšších komor prohlédnout i z výšky. O pět zlotých později zjistíte, že kromě vysokého zábradlí vám ve výhledu dolů brání i bezpečnostní síť. Ale aby si nikdo nemohl stěžovat, tak tam mají jednu vytrínku svítících kamenů. Vlastně je to naprosto geniální obchodní strategie. Kochám se svítícími šutry, zatímco zbytek skupinky žbrblá za co to právě vyhodili peníze.
V podzemi je ještě jedna dobrovolná část s muzeem, tahle je v ceně. Nehodlám se jí rozhodně vzdát a stoupám si do fronty. Ta se po chvíli pohne kupředu a v momentě, kdy začnu zvažovat, že se to hýbe v jiný čas než říkal náš průvodce, se za námi zavřou dveře. Půlka skupiny a průvodce na mě zmateně koukají - právě se mi totiž povedlo přidat se ke školnímu výletu. Muzeum tak absolvuju v zástupu středoškoláků a s polským výkladem.
Po cestě zpátky měním na poslední chvíli plán a vyrážím k místům bývalého koncentračního tábora. Při hledání nejlepší cesty k pomníku sleduji v dálce dost zaraženě se tvářícího dělníka. Na druhou stranu ale musím poznamenat, že pokud někoho nechcete na svém staveništi, možná by bylo dobré tam dát aspoň cedulku.
Otáčím se a beru to okolo, tentokrát na mě zmateně kouká řidič v kolem projíždějícím náklaďáku. Jsem si stoprocentně jistá že jdu dobře a nenechám se tím rozhodit.
Za chvíli mi to potvrzuje i cedule, která razantně vysvětluje, že chodit se smí jen po oficiálních cestách. A tady začíná ta správná sranda. Ono mezi vyšlapanou pěšinou a asfaltkou je to docela jednoduše rozpoznatelné, ale to že kamenné schody, ke kterým vedla štěrkem vysypaná cesta, nejsou oficiální cesta, bych od někoho docela chtěla vysvětlit.
Koutkem oka registruju bažanta, chvilku na to si všímá i on mě a okamžitě předstírá, že je kytka a že tam rozhodne žádný bažant není. Moc mu to na tom pouze zeleném pozadí nefungovalo, ale bylo to vtipné sledovat.
Díky tomu, že jsem změnila plán jsem několik hodin na pláni na sluníčku. Nechci vědět kolik je stupňů a ani nechci vědět jestli je větší šance jestli se dřív rozteče ten asfalt nebo já.
Asi o hodinu později se vymotám na malou stezku na hraně opuštěného lomu a pět minut na to se ztrácím na pěšině s trávou vyšší než já. Nemám nejmenší tušení, jak se mi povedlo sejít z oficiální cesty tak radikálním způsobem, ale po zkorigování směru mě pěšinka vyplivne u jedné z mohyl.
Mám výborný čas a proto od tamtud vyrážím směrem k Schindlerově továrně, kde na mě na dveřích čeká cedulka, že je čtvrtého výjimečně zavřeno. Čtvrtého. Dneska. Samozřejmě. Se smíchem odcházím k dalšímu muzeu v okolí.
Po celém dni na sluníčku dělám občerstvovací pauzu na nákladní rampě, protože proč by ve městech mimo hlavní náměstí a parky měli být lavičky, že jo. Aby mi vesmír tuhle troufalou myšlenku nechal vychutnat, přicházím na náměstí plné soch. Soch židliček.
Po chvilce dorazím k druhému muzeu. Blížím se ke dveřím a všímám si vylepené cedulky. Říkám si, jestli v okamžiku kdy část mého mozku prohlásila "ale ne", nějaká část vesmíru zakřičela "ale ano". Výjimečně zavřeno. Čtvrtého. Stále ještě dneska.
Další muzeum už vzhledem k otvíračkám nestíhám, ale projdu si ještě aspoň jednu část města a pak končím v peřinách. Až podezřele studených peřinách. Začínám tušit, že jsem se spálila. Po dalším zážitku s hruškovým gelem můžu bezpečně prohlásit, že se mi nepovedlo jenom se spálit, ale rovnou si i přivodit menší úpal a zbytek večera trávím s mokrým ručníkem na hlavě.
Den třetí - skoro 12 km
Dnešní ráno trávím menší maturitou u automatu na jízdenky, ale nakonec se k lístku dostanu a vyrážím tak směrem k další mohyle.
Protože stále nekontroluju vrstevnice čeká na mě za zastávkou nemilé stoupání. Ono teda, ten kopec není nijak prudký, ale bolí mě obě lýtka, chodidla a stehenní sval. Aby mi to nebylo líto značená cesta odbočuje do ještě prudšího svahu.
Po nějaké době přicházím k mohyle, na které blbne týpek se sekačkou a pak si s lehkým zděšením všímám zahrazené cesty. Ještě že nahoru vedou ty cesty dvě. Vyškrábu se nahoru a čeká na mě vesele překvapení - jestli jsem myslela, že moje nohy mají problém s cestou do kopce, cesta dolů je ještě lepší. Z mohyly tak slézám s ladností na šrot nalitého tučňáka.
V lese pokračuju v boji s komáry a než se odtamtud dostanu, vedou komáři v celkovém počtu 10:8.
V jednu chvíli z kapradí vyskočí myška, v půlce letu si mě všimne a podle všeho prodělá malý infarkt. Ještě před dopadem prudce brzdí a hned na to mizí v porostu.
Podle řevu můžu bezpečně prohlásit, že se blížím k zoo, ale čím déle jdu, tím víc mě děsí, že to nezní jako zvířecí řev. V zoo je školní výlet - asi tak dvě celé školy a tři školky. Kromě kytek tak v zoo asi křičí úplně všechno.
V momentě kdy přijdu u pokladny na řadu, část mého mozku co se stará o překlad zahazuje roky znalostí angličtiny a přechází do polštiny. Potvrzuje se mi tím zjištění z Chorvatska, že ve slovanských zemích nejsem z nějakého důvodu schopná používat ten cizí jazyk, který umím a místo toho otřesným způsobem ničím ten lokální. Na jednu stranu mě těší, jak rychle se umím adaptovat na místní jazyk, na druhou stranu jedu za týden do Londýna a potřebuju trénovat (a předpokládám, že instalatéra tam potřebovat nebudu).
U alpak nastává poměrně epesní moment, kdy se čtyři z pěti alpak začnou trochu postrkovat a po chvíli se z toho stává poměrně dost velká řežba a jedna z alpak se najednou točí na zadních zatímco druhá lítá kolem ní zahryznutá do jejího krku. Pátá alpaka to pozoruje od jídla.
V jednu chvíli se jedna z alpak podívá mým směrem a v očích má vyloženě otázku, jestli jí třeba nechci jít pomoct, pohled ji oplácím s výrazem co nejbližšímu prohlášení, že přes plot nelezu a šutry po ostatních alpakách házet nehodlám.
V dětské zoo jsem si dovolila pohladit osla bez zaplacení oslem stanoveného poplatku stroužku mrkve a hned mi to ten osel dává najevo. Nevím jestli jste někdy naštvali osla, ale to zvíře by svýma hlasivkama mohlo zastoupit sirénu varující před náletem.
Po tom co se mi i dalšího výběhu poník pokusí sežrat foťák uznávám, ze je asi čas vyrazit dál.
Po zoo mám jít dva kilometry k další mohyle a další dva do národního muzea. A proto nastupuju do autobusu a jedu rovnou do toho muzea. Protože už nechci dělat ani jeden krok navíc než musím.
V muzeu si paní u pokladny pečlivě kontroluje mojí kartičku na volný vstup a opisuje si z ní pro jistotu úplně všechno. Šatna na uložení batohu je pochopitelně ve sklepě. Po muzeu a grilování se na sluníčku (protože jsem se včera nepoučila) se přesouvám k hradbám a znovu mávám kartičkou. Paní u kasy se zadívá na svoje právě udělané kafe a očividně dojde k názoru, že tohle řešit nechce a bez kontroly jestli ta kartička platí mi ukazuje kde je vchod.
Líbí se mi, že hned u vchodu je varování před schody a stropem, ale je tam tma takže schody i strop spíše tušíte než vidíte. Největší fór je, že ze všech nepravidelně velkých schodů někoho napadlo dát to jediné zábradlí pouze k tomu nejmenšímu.
Chtěla jsem stihnout ještě věž a čas bych na to asi i měla...ale dolů by mě někdo musel sundat na laně takže to nechávám na příště.
Den čtvrtý - lehce pod 19 km
Na pokoj přicestoval Kanaďan a po tom co mu s polským vedrem došla trpělivost, se to rozhodl řešit tím, že postavil větrák na horní patro palandy, díky čemuž foukalo na většinu z nás. Chtěla bych vidět výraz člověka, co ten levný otáčecí a jen tak tak balancující větrák sundaval.
Ráno jsem objevila jedno specifické místo v kabině, kde když stojím na jedné noze, tak ten výtah přestane znít, jako že konstantně zvažuje smysl své existence.
Vycházím před dveře a chvilku se pozastavím nad kolonou aut, ale mávám nad tím rukou, třeba je to normální stav, který vidím jenom proto, že jsem se rozhodla že se svezu tramvají a můžu tak jít pozdějš než normálně.
To byl plán do okamžiku než jsem se otočila směrem k zastávce a všimla si temného sloupu kouře stoupajícího od ohnivé koule, která byla podle všeho ještě pár minut zpátky dodávkou. Ok. Tak teda asi nepojedu tramvají.
Docházím ke hradu, u prázdné pokladny si čtu informace, že další je uvnitř a tak se vydávám hledat tu druhou v naději, že už má otevřeno. Šipky ukazující kde je, mě provádějí prakticky celým areálem hradu až do okamžiku, než mě poslední šipka vrací k té předchozí. Vzdávám se a vracím se k první pokladně.
Tam dělám radost pokladní protože jsem podle všeho první člověk, co ví co chce vidět. Navíc platím hotově a nemusím tak na rozdíl od lidí přede mnou na dvakrát dokazovat, že ten podpis je fakt můj (protože vzhledem k tomu, že svůj podpis neumím pořádně napodobit ani já, bysme tam byli fakt dlouho).
Veškeré výstavní prostory ve kterých jsem tu byla, mají společné jedno, akční hlídače operující jako smečka. Neustále je někdo u mě a říká mi, do které místnosti mám jít dál. Takhle akční muzejní smečku jsem viděla zatím jenom v Brně.
Škrábu se s bolavými svaly do schodů označených čtyřmi cedulkami jako východ. Je zamčeno. Cítím se podvedena, protože to znamená, že teď po těch schodech musím zase dolů a jít nahoru po jiných.
Hrad opouštím přes dračí sluj, kde nejděsivějším zážitkem pro turisty nebyla ani temná jeskyně ani nepřítomný drak, ale kaluž vody na cestě. Nemyslím si, že jsem někdy viděla tolik lidí vyšilovat kvůli louži. 😀
Vracím se zpátky na hrad pro batoh a rychle procházím mezi stánky se "suvenýry", protože mi je 28 a předraženého plyšového draka rozhodně nepotřebuju.
Na hradě využívám stínu na schodech a odpočívám. Najednou se zjeví školní skupina o zhruba dvaceti dětech kolem desíti let a běží si sednout na ty samé schody. A což o to, ty schody jsou široké, ale všechny děti se srocují kolem mě. Než se naděju mění se moje oáza klidu a stínu v peklo a nemám jak utéct. Zoufale zvedám oči k paní učitelce v naději, že mi pomůže a vysvětlí dětem pojem osobní prostor, protože to je něco, co tu pravděpodobně nikdo netuší, co to znamená. Neví to očividně ani paní učitelka, protože bez zaváhání začíná vědomostní kvíz. Zvažuju jestli mám taky odpovídat a jestli si mě někdo na té fotce na školní nástěnce, na které stoprocentně budu viset, někdo všimne.
Děti se nejvíc těší až na hradě uvidí pana prezidenta. Myslím si, že budou zklamané, protože ať už z toho letadla těch devět let zpátky vytáhli cokoliv, v otevřené rakvi pan prezident asi nebude.
Školní skupinka odchází a já jdu obejít naposledy hrad. O dvacet minut později se s plyšovým drakem v batohu vydávám směrem k archeologickému muzeu, že se dozvím něco o historii Polska.
Vcházím dovnitř, tři lidé mi ukazují do které místnosti mám jít a ta je plná mumií. Egyptských mumií. Tak jako moment, s mumiema problém nemám, ale chtěla bych vědět ten kontext.
Ten tam možná i někde je, ale kromě smečky hlídačů tu muzea mají společnou ještě jednu věc - tmu. Skoro to vypadá, že se vedení Krakova při placení účtů muselo rozhodnout mezi světlem v muzeích a nebo drakem dýchajícím oheň v pětiminutových intervalech. A řeknu vám, že ten oheň šlehající drak je fakt žůžo.
V posledním patře jsem odlifrována do první místnosti a hlídač mi zároveň naznačuje neviditelnou stěnu, za kterou se spustí alarm. Celá místnost je v podstatě poskládaná jako test. Jediné co tomu chybí je dávka akrobacie, větší tma a červené laserové paprsky.
Při odchodu mě pán v prvním patře směřuje zpátky k mumiím, se smíchem mu vysvětluju, že to už mám za sebou, okamžitě ukazuje ke druhé místnosti a já doplňuju vysvětlení, že všechno už mám za sebou. Pán mi ukazuje, kde je východ. Pomoc 😀
Dostávám se ven a následuju šipku hlásající "podzemí". Ta mě přivede k velmi pochybně vypadajícím dveřím v rozestavěné části zahrady. V obavě, že to je jištěné alarmem nebo hůř, jsou tam schody, se otáčím pryč a vydávám se k poslední mohyle na mém seznamu.
Na kopci pak vítězoslavně házím všechny drobné do automatu s pamětní mincí. Ten na mě vesele vyplivne úplně jinou minci. Nejem, že nevypadá jako na obrázku, dokonce patří k nějaké úplně jiné památce. Říkám si, že jediné co tomu teď chybí je, abych ty drobné fakt později potřebovala.
Na cestě dolů si do seznamu zvířátek, jejichž stabilitu tepu mám na svědomí, připisuju veverku.
Docházím k zastávce a zjišťuju, že tam nikde není automat na lístky. Nevadí, Krakov už je v 21. století a automaty na jízdenky mají i v tramvaji. Do jedné takové nastupuju a hledám automat vyklepávajíc spálenou ruku, která právě dostala dveřma. Automat tam je, ale tenhle zrovna teď nebere karty. Ještě, že mám tu pamětní minci, že jo? 😀
Ptám se nejbližší spolucestující, jestli mi není schopná rozměnit bankovku. Není, ale pohotově mi do ruky vrazí drobné na lístek a nic za to nechce. Rozhodnu se, že dohadovat se s ní o tom budu až po koupi lístku, protože tramvaj mezi tím popojela i stanici a nechci vědět kolik je případná pokuta.
Házím mince do automatu. A ten je na mě hned vyplivne zpátky, protože se mu nelíbí. Další dvě zastávky se snažím já i majitelka mincí přesvědčit automat, aby mi dal lístek. Vzdávám se, vracím mince a vystupuju o stanici dřív než jsem měla původně v plánu s vědomím, že jsem to aspoň zkusila a že za tu jízdu načerno fakt nemůžu. Zítra musím někde rozměnit, abych mohla dojet na letiště.
Co se probíhající války s komáry týče, na množství obětí to mají komáři fakt špatné, ale musím uznat, že i přes velké ztráty zatím vedou.
Den pátý - 13 km
Myslím, že mi z konstantního kraválu pod oknem přeskočilo a celý večer z nějakého důvodu slyším flétnovou melodii na smyčce. Nový spolubydlici z Británie je buď náměsíčný nebo nemůže spát a konstantně chodí po vrzajících parketách a přerovnává svoje věci. V okamžiku, kdy si jde asi ve tři ráno už asi po sedmé přerovnat složené kalhoty a vysype přitom z kapes hromadu drobných, které pak chvíli krouží po podlaze, mám chuť si zapnout naší appku a jít hledat, kde se dá v okolí schovat tělo.
Ráno vyrážím směrem k leteckému muzeu, kde se podle všeho hlavní hangár kompletně přestavuje a protože tu stavařům nejdou cedulky, mám díky tomu ještě jednu šanci projít se po staveništi.
Jediné místo, kde se tu dá schovat před sluníčkem, je hangár s interaktivní výstavou a mini kinem. Díky tomu si můžu vychutnat jedinečný kinematografický zážitek s filmem zasazeným v průbehu prvoválečné bitvy.
Film sleduje osudy vojáka, jehož jediným důvodem existence je podle všeho fotka jeho milé, kterou má v kapse, a pilota s plyšovým medvídkem v kabině. Přichází povel k útoku a zatím co všichni kolem padají jak hrušky, hlavní hrdina úspěšně ztrácí fotku. Následuje pomalá honička, kdy fotku unáší exploze, vítr, dopadající kulky a občas do ní někdo kopne, zatímco se její majitel za ní plíží a snaží se jí chytit. Pilot má mezitím naprosto zásadní problém, medvídek mu totiž za letu v té kabině nedrží, navíc si ho jako jediný stroj, který jen zmateně poletuje a na rozdíl od ostatních nelikviduje linie s naprostou přesností, vyhledá nepřátelský trojplošník. Začíná tak dramatická letecká bitva, ve které se trojplošník není schopný trefit a největším problémem našeho pilota dvojplošníku je stále nedržící plyšový medvídek. V nervy drásající moment mu medvídek vyletí z rukou (to, že v tom okamžiku podle všeho vůbec nedrží knipl, není podstatné) a zasekne se na ocase letadla. Voják na zemi mezitím konečně dohání fotku a pomalým pohybem ruky pro ni sahá a stejně pomalu přes ni v tom samém okamžiku přejíždí tank. Pro našeho vojáka je to poslední rána a tak v šoku vstává a nehýbe se. V tom samém okamžiku si ho všímá odstřelovač a další dvě minuty si kouše rty a snaží se vzpomenout, jak zmáčknout spoušť. Když už to vypadá, že si vzpomněl, děje se v rychlém sledu několik věcí - tank popojel a fotka (která je zázračně nepoškozená), nalepená na jeho pás, padá přímo do vojákových rukou, před odstřelovače v tom samém okamžiku dopadne plyšový medvídek a blokuje mu výhled, když se ho zbaví, místo vojáka má v hledáčku hlaveň tanku. Z toho medvídka už to asi nikdo nevypere. Dávám tomu perfektní skóre 5/7 (Vysvětlení v angličtině). To že se v titulkách dozvím, že to celé má na svědomí Peter Jackson, je jenom třešnička na dortu. (Film se jmenuje Crossing the Line, kdybyste se chtěli kouknout a nevadilo vám, že to je celé vyspoilované)
Je skoro jedenáct, do muzea právě přijel autobusem zájezd a teploty se přiblížili třicítce víc, než by se mi líbilo. Zvedám proto kotvy a jdu si užít chvilku klidu do McDonaldu, ke zmrzlině a studenému pití. Můj klid trval opravdu jenom chvilku, protože se dovnitř navalila školní skupina plná malých řvoucích dětí (po pěti dnech tady si nejsem úplně jistá jestli v Polsku chodí děti taky někdy do školy) a já zvažuju, jestli se radši nepůjdu smažit na sluníčko. V okamžiku, kdy si skupina hodlá sednout ke mě, utíkám jako o život.
Před sluníčkem se jdu schovat do galerie.Po pár minutách se v okénku u vstupenek zjeví prodavačka a po mé žádosti o vstupenku se mě ptá jestli do galerie. Vzhledem k tomu, že jsem v galerii a podle všeho se tu nedá koupit jiný lístek, než do té galerie, mám chuť říct si o lístek na závody v pěstování petržele - jenom proto, že by mě zajímalo, jak by se na to tvářila. 😀
Jsou dvě odpoledne, na letišti mám být až za pět hodin a asi stíhám ještě pár muzeí, ale to by znamenalo opustit lavičku ve stínu a jít na sluníčko a to je věc, kterou hodlám udělat až při cestě na bus na letiště.
Nakonec ještě udělám jedno kolečko po starém městě a na chvíli se smažím na sluníčku na lehátku před národním muzeem a mám své dvě minuty naprostého klidu. Doslova, pak se kolem přežene třicet Čechů a začínají přemýšlet jak se rozprostřou po okolních lehátkách. Utíkám na autobus. 😀
Dostávám se na letiště, a lezu do obchodu pro pití. Nakonec se rozhodnu koupit ještě tričko (protože až na ten nesmyslný nápis je na tom cool drak) a jdu čekat na letadlo, zatím co nějaká část mého mozku nesmyslně panikaří, jestli to třeba nemusím proclít nebo něco. A pak se mi rozpadne plán, že se budu moct kochat západem slunce z letadla, protože letadlo má hodinu a půl zpoždění (zhruba v tom okamžiku jsem zjistila, že mi to triko zapomněla naúčtovat a vesmír mi očividně vrací lenost jít to zpátky přes půlku letiště srovnat (holt těch zhruba 250 hodím na Kivu).
Day one - 11,5 km
I made it to the airport traditionally ages ahead of the people normal people would arrive for their flight and I am seriously hoping that Poland is also not some special case and that I am not once again at the wrong terminal. It's not. Thanks to that I have the unique opportunity to almost get run over by an oversized roomba.
I don't know who designed that robot, but I just can't understand how that person could waste the opportunity to use a different color scheme. Just imagine - you are walking at the airport and suddenly there is a giant automatic vacuum cleaner that looks like a Dalek and which screams EXTERMINATE as a warning before it collides with something.
In this case I could only laugh about how confused the machine looked when it tried to avoid five different groups of people who walked by at weird intervals. Even the little blinking with lights looked really thrown off at that moment. And it doesn't even have the AI to afford that bit of confusion.
I managed to get through security check without the gate beeping and without the random check in case it weren't and thanks to that I can now play hide and seek in Krakow with the office that has my travel card. See they have said that the office is at the airport, but that is where the instruction ended. I have randomly discovered some information booth that actually doubles as a place to hand out the travel cards, however, one of those cards is incorrect, so the guy in the booth picks up the phone and calls the company to check. Lady in the line behind me looks like she is going to lose it within the next five minutes.
The call is long. Really long. The lady behind me gave up. The company claims that the card is correct and since the only receipt I have with me has very generic information I give up and leave with the incorrect card. (And here is a point from future me, I was not wrong and they really gave me a wrong Krakow card, which affected my trip quite negatively and when I got back home, checked, and was really nice to the company and only wanted back the difference in price between what I got and what I payed for, the company decided to ghost me. If it weren't for me paying for it with Paypal I would never see my money.)
I made it to the hostel, grabbed the door handle and it's... locked. I stare at the door in confusion for a bit, then try the door close by and those are locked as well. Ok. Few seconds later I noticed an inconspicuous doorbell and finally got inside the building.
I get into the elevator and go up to the fifth floor. The entire time I am inside the lift, I can't shake off feeling that the only thing that stands between my journey up and free fall down the elevator shaft is where exactly am I balancing my weight and sheer will power of that poor elevator.
I get through all the formalities with the accommodation and immediately get handed a set of bed sheets. Seems like this place operates in the DIY style of czech accommodations. Don't take me wrong, I am not complaining, it's just that I am surprised that it took three years of my solo travel across the world (well Europe) for this to happen.
The view of greenery and historical buildings easily beats the one in Croatia where the window might have been taking over the entire wall, but there really wasn't anything to look at.
I am going out, this time using a stairwell (just in case). The entire starwell smells like an entire truck of paint exploded in there. My nose refuses to cooperate, and I am trying to convince it to start - I mean... it's five floors, I do need to breathe at some point. I head towards the city center and since it's evening, the only thing that is open is the historical underground.
I spent a few moments playing a pinball between the ticket sales booth, luggage storage and ticket check at the entrance. I always find it funny when somebody checks my ticket that they saw me purchase 20 seconds ago.
My most favorite exhibit became a wall where people could see several centuries of different layers. At least... that's what the sign said, considering the lighting condition I can safely say that there was a wall. I am also hundred percent sure that whoever is responsible for the lights has a brilliant sense of humor.
I leave the underground and sit down at the park bench to chill for a bit. "A bit" being about thirty seconds, because that's how long it took me to notice that I am sitting in the middle of a swarm of mosquitoes and I am basically offering myself as a dinner.
I am walking underneath the castle and after a quick thought, why not go up to have a look at the city from the castle walls. So I am going up and when I am about half way there, a figure pops up from in the open gate and quickly closes it. It just looked so comical, that I just turned back with laughter and left.
On my way back to the hostel, I am taking a quick stop to enjoy some street music and to buy something to drink. The lady behind the counter is trying to convince me that I totally have the change in my wallet. The fact that the exchange offices give you only bank notes and not coins is something she needs to bring up with somebody else, not me.
I arrived at the door to the hostel and stood there, trying to figure out where exactly I should put the chip I was given, to open the door. Group of people comes by and they start waywing their chips around half of that wall. The door beeps in agreement. Well... alright then. I am going in and head for the stairs, it takes me five stairs to remember the experience on my way down and hesitate for a bit. However it would be too cowardly to turn around now, so I continued up. When I finally made it up the stairs I decided that next time, I will risk the elevator of doom.
The drain in the shower makes noise that perfectly imitates breathing, depending on where I put my weight and my shower gel smells like slightly over-ripe and very chemical pear. Beautiful.
I am going to bed with a thought that the universe has to put me in a room with people as a punishment (for them), and I set my alarm to 5:30 AM.
In other news, I also just discovered a character limit in my note taking app.
Day two - slightly above 20 kilometers
For the majority of the night I got to enjoy the tram stop directly under the window. In regular intervals I got to hear the breaks of the trains and then the ringing signaling the tram is going to leave. And all that was combined with the background noise consisting of hoofs clapping on the stones, cars, cops, firefighters and two ambulances. When the traffic finally eased up, the ring at the reception started ringing. It's just... perfect.
In the morning, the elevator decided to remind me of its condition by sounding the entire way down as it was considering if it should lose just the floor, or if it should just fall apart entirely. Since it hadn't managed to make its mind before it got me to the ground floor I headed out to the bus stop where I successfully found my bus and then I was on my way to the salt mine.
When I was buying the tickets, I asked if I will be allowed to take my backpack inside, because the box that shows approximate size of a thing that you can bring in, looks about as big as my camera bag, which means it's nowhere near my backpack, nor the backpacks of the people who are currently standing in the line. The lady doesn't know, apparently they will tell me when they'll check my ticket. And since I don't want to wait an extra half an hour in case my bag would not be allowed, I went out looking for a luggage storage.
According to a sign, the storage is in a building on the other side of the grounds, so I go there and walk inside. The building is empty, benches covered in dust have a couple of empty and dusty bottles of lemonade. I am tiptoeing inside the dark corridor hoping that there isn't an alarm that I could trigger. I slowly peek behind a corner... and there is the storage, there is even a guy jumping from his seat to give me a paper slip for my backpack.
I joined the line in front of the entrance and enjoyed the pure chaos of some group running around looking for the ticket office (there are like seven different arrows and signs for said ticket office). The top moment of this show happens when they start asking each other where they could buy tickets, while they were standing directly in front of the ticket office.
We were given radios so the tour guide wouldn't have to yell in the mine. Those with only one earbud. I have to say that my left ear really really enjoyed both the tour and the additional noise created by the microphone brushing against my clothes.
Really funny bit at the end of the main tour, when you can pay a little extra and go see one of the biggest chambers from the top. Five zlotys later you'll find out that apart from really high railing there is also safety netting which is a brilliant combo that prevents you from seeing almost anything. But there is one display case with glowing rocks on that floor so nobody can complain. Technically speaking, it's a brilliant business strategy. So I am enjoying the little rock light show while the rest of the group is all grumpy about wasted money.
Another thing down below is a museum, where you can go, but don't have to. I am definitely not giving up a museum visit and joining the queue. The crowd starts moving forward and just as I start thinking about the queue moving in a different time than what was announced by our tour guide, I am in the museum and the doors behind me close. Half of the group and their tour guide looked at me in confusion - I just managed to join a school trip by accident. My museum tour continues with a group of high school students with Polish commentary.
On my way back from the mines, I decided to change my plan at the last minute and head out for the area that was once occupied by a concentration camp. While looking for the best route for the memorial, I noticed a worker in the distance who was staring at me in confusion, and I hesitated. On the other hand I would like to mention that if you really don't want people on your construction site, it might be useful to put up a sign. After I realized that I am not going to get there this way, I turned around and took the longer route. This time, there is a really confused truck driver loaded with gravel looking at me as he drives past. I am hundred percent sure that this is the correct way and decided to ignore that.
Few minutes later I get confirmation that I am on the correct path thanks to a sign that also strictly explains that you are allowed to walk on official paths only. Which is where the fun starts, because by that definition, the stairs that were the only path in but that weren't actually connected to the path, would be out of limits. I wonder how people would explain that.
I noticed a pheasant in the tall grass, seconds later the pheasant noticed me and it immediately froze and started pretending that it's a flower and that there is definitely no pheasant there, nope, definitely no birds here. Considering that it was only a colorful patch on a green background the bird was not very successful, but it was really funny to watch.
Given the fact that I changed my plan at the last second, I spent several hours on a plain under the sun. I don't want to know the temperature and I also don't want to know what is closer to melting - the asphalt road or me.
Hour later I managed to stumble on the small path at the edge of the abandoned mine and five minutes later I got myself successfully lost in a grass that is taller than me. I have no idea how I managed to lose the official path in such a spectacular way, but after some course correction I pop up from the grass right in front of one of the mounds.
My time is actually great so when I get down from the mound I head towards the Schindler's factory, where I found little sign that the factory is (a bit unexpectedly) closed for the fourth of June. Fourth. Today. Of course. I can't help but laugh at the situation and head towards the second museum in the area.
After a day in the sun, I have a little stop for snacks and drinks on a loading ramp, because why would there be benches in the cities except for the main squares and parks, when you can have an extra spot to park cars. And because the universe has a sense of humor, it decided to respond to my daring idea by having the next square filled with statues. Statues of chairs.
After a bit I managed to get to the second museum. And as I got closer to the door I noticed a little sign in a window. I wonder if at some point where my brain went "oh no", part of the universe went "OH YES". It's closed for the fourth of June. Which is still today.
Considering the opening hours, I am not able to try another museum, but I did manage to see one more city quarter and then I landed in the bedsheets. The suspiciously cold bed sheets. I have a feeling that I might be slightly sunburnt. And after another experience with the pear flavored soap I can safely say that not only have I managed to get a sunburn, but I have also managed to get myself a bit of a heat stroke and I spent the rest of the evening in the bed with a wet towel on my head.
Day three - almost 12 kilometers
I am spending today's morning fighting the ticket machine for the public transport, but I have managed to win in the end so I can get to yet another mound.
Since I am still bad at checking the elevation on the map, immediately after leaving the tram I ran into an unpleasant surprise in the form of a hill. Not that it's a steep hill, it's just that my calves, feet and one of the thighs kinda hurt. And just so I can enjoy the feeling in my muscles even more, the marked path takes a turn into a slightly steeper section of the hill.
After some time I made it to the mound, and in the middle of the hill there was a dude cutting grass by lowering the mower on a rope down the hill. And then I notice the closed path to the top. Thankfully, there are two different roads to the top. I made it all the way up there and this is where it gets funnier because you know how I mentioned my muscles not enjoying the way up? Well apparently the way down is even worse. So I descend from the mound with the grace of a drunk penguin.
My fight with mosquitos continues in the forest and before I manage to get away, the mosquitos are in the lead of 10:8.
At one moment, a tiny mouse jumps out of the bracken. It notices me mid jump and looks like it has a tiny heart attack. It hits breaks before it even lands and immediately disappears under the leaves.
The loud roaring assures me that I am getting closer to the zoo, but the closer I get the more scared I am due to the fact that it does not sound like an animal roar. There is a school trip at the zoo. About two entire schools and three kindergartens just by the looks of it. As a result everything in that zoo is screaming... apart from the plants, and me.
When I stop at the ticket office, part of my brain that takes care of translations throws the years of learning English into a bin and switches to Polish (that I don't speak). It confirms my theory from Croatia that I am apparently unable to use the international language (that I know) in a slavic country and instead I just improvise the local one. One one hand, it is really cool hol fast I can adapt, on the other hand I am going to London next week so I kinda need to practice.
I get to witness crazy moment at the alpaca enclosure where four out of five alpacas starts pushing each other a bit and seconds later it escalates into a fierce fight where one of the alpacas is suddenly turning in circles on its hind legs while another is "flying" around it with teeth sunken into its neck. The fifth alpaca is watching the entire thing from a distance - eating.
At one point one of the alpacas looks at me with a look that is almost asking whether I am going to just stand there or go help. I am returning the look trying to convey that I am not climbing over that fence to join an alpaca fight and I don't intend to throw rocks at the other animals.
In a kids corner of the zoo I dared to pet a donkey without paying the fee of one slice of a carrot and the donkey made very clear how it liked that. I don't know if you ever pissed off a donkey, but the animal has strong enough vocal chords that it could replace an air raid siren.
When a pony at the next enclosure tries to eat my camera I decided that it is probably a good time to go elsewhere.
After the zoo I am supposed to go two kilometers to the next mound and another two to national museum. So I am getting on a bus and going immediately to the museum because I am at a point where I don't want to take a single extra step that I do not have to.
Lady at the museum ticket office checks my free entry card with some serious amount of scrutiny and just in case writes down every single piece of information that is on it. The luggage storage is in the basement just as I expected. After the museum and some time spent under the sun (because I didn't learn yesterday) I walk towards the city fortifications and once again wave around my free entry card. The lady at the ticket office looks at her freshly made coffee and decides that she doesn't want to deal with this and without checking if the card even is valid waves me off towards the entrance.
I love that right at the entrance there is a warning about the stairs and the ceiling but the place is so dark that you have to guess where both the stairs and the ceiling are, because you can't properly see them. Funniest part is that out of all the uneven stairs in the building, somebody decided to put the single railing next to the smallest one.
I also originally wanted to go up to the top of the tower and in the end I would probably get there before the closing time, but I think somebody would have to get me down from there with the help of ropes, so the tower can wait for the next time.
Day four - slightly under 19 kilometers
New Canadian roommate lost his patience with the polish heat in the middle of the night and decided to balance a fan at the empty top bunk in the room. Thanks to this genius idea we all got to enjoy a little bit of reprieve from the heat. Although I would love to see the expression of whoever was taking that fan back down the next day.
I discovered one specific spot in the elevator where if I stand on one foot, it stops making a sound like it's questioning its own existence.
I leave the building and immediately notice a traffic jam on the road, but don't pay much attention to it because I have decided to use a tram today and therefore I can leave later than usual which means that the jam might be a normal thing.
At least that's what I thought before I turned towards the tram stop and noticed a column of dark smoke rising from a giant fireball which by the looks of it was a van a few minutes before. Alright, so I guess I am walking.
When I got to the castle, the ticket office was closed and there was a sign that there is another ticket office inside, so I headed in to look for the second ticket office hoping that it's going to be open. I follow the arrows around the majority of the castle grounds until the last arrow points back to the previous one. I give up and go back to the first ticket office, which is open by now.
Since I already know what I want to see, I make the lady at the counter really happy that she doesn't have to go through all the info (that is on the sign next to the booth) all over again. As a bonus I am paying with cash so I don't need to confirm that the signature is really mine with two different documents (which would be problematic since I can't even properly imitate my own signature and we would be there for a really long time).
Practically all spaces with any sort of exhibits in them have one thing in common - extra proactive attendants that operate as apack. There is constantly somebody next to me telling me where I should go next. The only other place where I have seen this sort of a pack of attendants was in a museum in Brno.
I slowly and with hurting muscles climb the stairs up following four signs marking this direction as a way out. The doors are locked. I feel cheated because this means that now I have to go down the stairs again and then try a different staircase.
I leave the castle through the dragon lair where the scariest moment for the majority of tourists I met down there was not the dark cave or the non existent dragon but a puddle of water "blocking" the path. I don't think I have ever seen this many people freak out because of a puddle. 😀
I am going back to the castle for my backpack and quickly dodge the souvenir stands, because I am 28 years old and I seriously don't need an overpriced plushie dragon.
I found a staircase in the shade so I sat down to get some rest. Suddenly there is a school group of about twenty give or take ten years old kids and they are all running to sit at the same staircase. And hey, the staircase is quite wide but for some reason all the kids flock to me. Before I can react, my little oasis of peace and quiet turns into hell with no escape. I am desperately looking at the teacher with hopes that she is going to help me and she will explain the concept of personal space to the kids, because that is something that most people in Poland (as far as I have noticed) have literally no concept of. The same lack of understanding of personal space is affecting the teacher as well because instead of helping me, she starts a little quiz. I wonder if I am supposed to join and if somebody will notice me on the photo that will most likely make it to the school notice board.
The kids are looking the most to see mister president. I think they might end up disappointed though because regardless of what exactly they got out of that plane nine years ago, the president probably won't be in an open casket.
The school group leaves and I am making last rounds around the castle grounds. Twenty minutes later with a plushie dragon in my backpack I head towards the archeological museum with intentions to learn something about the history of Poland.
I walk inside the museum and three different people point me towards a room I am supposed to go into and it's full of mummies. Egyptian mummies. And like, I have no problem with Egyptian mummies, but I would like to understand why they are here.
The explanation is probably somewhere there but all museums have another thing in common apart from the pack of attendees - darkness. I am starting to think that the city of Krakow has to choose if they want to pay bills for light in the museums or the gas for the five minute interval of the dragon statue breathing fire. And let me tell you that the fire breathing dragon is great.
When I get to the top floor I get immediately ushered into the first room and the attendee points at the invisible wall behind which I could accidentally trigger the alarm. The entire room is organized as a test. The only things it's missing is a bit of acrobacy, more darkness and red lasers.
When I am leaving, a guy at the first floor tries to usher me back to the mummies, I laugh and explain that I have seen them already, so he immediately points towards the second room, so I explain further that I have seen everything. He points towards the exit. Help 😀
I leave the building and follow an arrow that points towards an "underground section". The arrow leads me towards a really sketchy door in a part of the garden under construction. Since I am a little worried that it might be secured by an alarm or worse, that there might be stairs I decided to leave and go see the last mound on my list.
At the mound I threw all my coins into a little machine with a commemorative coin. The machine spits out a completely different one than the one I picked. Not only it doesn't look like the one in the image, but it also belongs to some other historical monument. I mean, the only thing it's missing now is for the universe to find a situation where I am going to be a few coins short.
On my way down I have added a squirrel to the list of animals who almost got a heart attack because of me.
I get to the tram stop and notice that there is not a single ticket machine in sight. It should be fine, because Krakow is in the 21st century and they have ticket machines in the trams. I get into one and while shaking the pain off my sunburned hand that got caught in the closing doors look for the ticket machine. It's there but this one is the old model that doesn't accept cards. Welp... I am really glad I have the commemoration coin 😀
So I ask the nearest passenger if she has change for a bank note, and she doesn't but immediately gives me coins and refuses to take anything for that. So I decided to argue for at least something I can get her in return after I buy the ticket because the tram is moving and I don't want to know how much it would cost me to ride without a ticket if I get caught.
I throw the coins in the ticket machine and it immediately spits them back because it doesn't like them. Both me and the lady who gave me the coins spent two stops trying to convince the ticket machine to give me the bloody ticket. I give up, return the coins to the lady and get off the tram one stop earlier than I had planned with the knowledge that being stowaway isn't my fault because I have really tried. I also need to find some place to get coins so I can buy a ticket to the airport.
As far as the war between me and the mosquitoes goes, the mosquitoes have some heavy losses, but I do have to admit that overall they are winning.
Day five - 13 km
I think that I finally lost my mind thanks to the constant noise under the window because for some reason I can hear some flute melody on loop. New roommate from the UK is either sleepwalking or can't sleep so he nonstop marches back and forth and reorganizes his things. At the moment, when he is going to rearrange his trousers for about a seventh time at 3 AM which results in various coins falling out of his pockets I am really close to turning on the Mapy.cz app and starting to search for a good hiding place for a dead body.
In the morning I headed out for the aviation museum, where the main hangar is undergoing complete reconstruction and because the construction workers ran out of signs or something, I had another opportunity to walk through a construction site.
The only place here where I can hide away from the sun is a hangar with interactive exhibition and small cinema. Thanks to this I have a chance to enjoy a unique cinematic experience with a film set during a battle in the Great War.
The movie follows two characters - a soldier, whose sole reason for existence is apparently a photo of his girl that he has in his pocket and pilot with a plushie teddy bear in the cockpit. The order to attack is given and while everybody is dropping dead, the main hero successfully loses the photo. This is followed by a slow chase, where the photo is carried away by explosions, wind, bullets and occasionally it gets kicked, white the owner is crawling after it, trying to catch it. Meanwhile the pilot is dealing with his own issue - the bear is in danger of falling out of the plane. And while the rest of the planes are destroying the enemy lines with 100 % accuracy. Only this one plane that is doing nothing but flying in really weird patterns gets suddenly targeted by an enemy triplane. What follows is an epic aerial combat where the triplane is not able to hit anything and "our" pilot is still dealing with the teddy bear issue. In a nerve-wracking moment, the teddy bear flies out of his hands (we are going to ignore the fact that the pilot doesn't seem to be piloting the plane at all, but somehow doesn't crash) and gets stuck on the tail of the plane. Meanwhile the soldier on the ground finally catches up to the photo and ever so slowly reaches for it, only for the photo to be run over by a tank. That seems to be the last blow for the soldier so he stands up and just stays there in a shock. At the same moment an enemy sniper notices him and keeps biting his lips for the next two minutes while he is trying to remember how to pull the trigger. When he finally remembers and is about to take the shot at the soldier, several things happen in quick succession - the tank finally passes the soldier completely and the photo (which is somehow miraculously undamaged) is stuck on the tank's belt and then it gets catapulted into the soldier's hands. At the exact same moment, the teddy bear lands right in front of the sniper and blocks his view for long enough, that when the sniper takes aim once more, there is a tank in his viewfinder instead of the soldier, aiming back at him. I don't think anybody is going to be able to wash the sniper off that teddy bear. I have no idea if it was meant to be a comedy or not, but I give it a perfect score of 5 out of 7 (Explanation). The fact that Peter Jackson was responsible for this masterpiece is just an icing on a cake. (The movie is called Crossing the Line, in case you want to see that and don't mind that I just spoiled the entire thing for you)
It's almost 11 AM, a bus full of tourists just arrived at the museum and the temperatures are much closer to 30 degrees than what I would prefer. So it's time to find a new peaceful corner in the McDonald's with ice cream and cold drinks. My peace was incredibly short lived, because minutes later the restaurant exploded with yet another school group full of small screaming children (after five days in Poland, I have no idea if the kids here actually spend some time in school at some point or not) and I start to wonder if I should leave. Then the group suddenly heads in my direction intent on sitting next to me and I run for my life.
I decided to hide away from the sun in a gallery. After a few minutes the ticket office opens up and after my request for a ticket, the lady asks me if I want one for the gallery. Considering that I am in the gallery and as far I can tell from all the signs, you can't buy any other ticket than the one for the gallery I am seriously considering if I should ask for a ticket for a race in growing parsley, just to see hear reaction 😀
It's 2 PM, I am supposed to be at the airport in five hours and while that means I could still manage to see few museums, it also means I would have to leave the bench in the shade and go into the sun and that is something I am willing to do only when I'll go for the bus to the airport.
In the end I made a final circle around the old city and spent some time grilling... I mean sunbathing on a deck chair in front of the national museum, where I can enjoy my two minutes of peace. Literally, after two minutes, a group of about 30 Czechs passes by and starts loudly thinking about how they could all rest on the remaining deck chairs. I am tactically retreating to the bus stop. 😀
I made it to the airport and went to buy some drink, which leads me to also buying a t-shirt with really cool dragon. And then I am off to the waiting area, while part of my brain panics about whether I am going to declare that shirt (I mean come on, it's in the EU, why did that thought even occur to me). And then my plan about watching sunset from a plane completely falls apart because the flight is delayed for 1.5 hours (I have a feeling that it's a karma because while waiting I have realized that the shop did not actually charged me for the shirt, so the delay is a payback for me not going back across the entire airport (now in my defense, the delay wasn't announced for 1.5 it just slowly added up, and I didn't want to miss my flight. Also I put three things on the counter, I had no idea that they charged me only for two until like hour later. I am going to throw the money into my Kiva account, to even that out a bit).