Lehce prodloužená výprava za divadlem do Londýna
Slightly extended expedition to see a theatre show in London
Published: 01.06.2022 | Written: 20.5.2016 - 6.6.2016 | Category: Travel | Original Language: Czech
V půlce roku 2015 se objevila prosba dvou kanadských divadel o pomoc financování divadelní hry Betroffenheit a mě nenapadlo nic lepšího než na ně hodit půlku výplaty ze svého čerstvého zaměstnání v naději, že to třeba nebudou hrát jenom v Kanadě. Výlet do Kanady byl sice v plánu, ale Evropa je jako první solo výlet podstatně jednodušší (a levnější). Vesmír se slitoval a opravdu s tím vyrazili do Londýna a já začala plánovat co všechno chci v Londýně stihnout kromě toho, což vzhledem k tomu, že jsem megaloman skončilo seznamem věcí co chci vidět o celkové délce 12 stránek A4.
Následuje drobná vsuvka kolem Vánoc, kdy jsem dostala balíček s odměnou za podporu, který mi kanadská pošta pečlivě zabalila do dalšího obalu a přidala do něj omluvu, že došlo k poškození - ono otřesné poškození byl drobounce ohnutý roh na očividně prázdném místě obálky a drobná šmouha, kromě toho, že na doručení zásilek s takovými drobnostmi jsem zvyklá od naší pošty (a kurýrů), o to vtipnější ta omluva byla v tomhle okamžiku, protože mi ten samý týden přijel balíček odeslaný z Indie, který podle stavu v jakém byl očividně vypadl z poštovního vozu někde na indické dálnici a něco ho přejelo (tam žádná omluva samozřejmě přiložená nebyla a pošťačka co mi to předala radši okamžitě utekla, pro případ, že bych možná chtěla něco reklamovat).
Vesmír se nakonec slitoval s Evropou, ale nenechal si to bez menšího infarktu, kdy jsem se ještě chtěla lidmi z divadla domluvit na pár detailech a moje spojka měla automatickou odpověď, že bude až v půlce dalšího měsíce...rok po tom...protože byla na mateřské. Rozhodně jsem nepanikařila (všechno popřu) a v naprostém klidu se domluvila se zástupkyní a nakonec s novou spojkou z druhého divadla.
Ale pak se konečně všechno dořešilo a já byla na cestě na letiště, k první solo expedici v životě a hned do ciziny (a ještě navíc prvně letecky). A protože samozřejmě letím takhle daleko, tak chci vidět všechno, mám na to ultimátní plán.
Den první - 24,5 km
Létání je boží, sice se to v tom vzduchu třese obdobně jako stará karosa, ale je to super, a od téhle chvíle si hodlám za to okénko připlácet pravidelně.
Úspěšně se mi nepovedlo zabloudit při pobytu na letišti Stansted a dokonce se mi i povedlo najít vlak překvapivě rychle (což byl drobný zázrak a očividně jsem do dnešního dne měla značně naivní představu o významu slova chaos)
Zdá se, že po x silnicích už se můj pud sebezáchovy naučil křičet NEJDŘÍV VPRAVO. A taky můžu asi říct, že nejlepší vyhlídky na cenu nejpoužívanější slovo z mé strany má sorry. Primárně proto, že na jízdu vlevo jsem psychicky připravená byla, na chůzi vlevo už ne - o té jsem se dozvěděla až když se proti mě na schodech objevila vlna lidí. A pak následoval rychlý ústup na druhou stranu, která byla pochopitelně oddělená, takže jsem ještě musela trefit mezeru v zábradlí.
Plán na dnešek splněn zhruba z 60%. Respektive trochu víc protože potom, co se mi povedlo 6x zabloudit, jsem trochu improvizovala a díky tomu jsem se mohla pokochat parkem kde se rochnila želva na plovoucím balíku slámy. Tenhle konkrétní park byl sice původně v plánu, ale ve finále se mi k němu povedlo dobloudit v podstatě omylem.
Den druhý - bez kousíčku 21 km
Z plánu na dnešek jsem úspěšně zvládla všechno, a jako bonus jsem si mohla odškrtnout i nějaké nestihnuté věci za včerejšek a taky 12 věcí dopředu, protože dneska mi to očividně nestačilo. A to i přesto, že to dneska začalo fakt skvěle - výlukou v metru. I tak se mi povedlo dostat se na nádraží včas (primárně díky mojí tendenci být všude tak o hodinu dřív) a zjistit jak, že si to vyzvednu lístky na vlak a zároveň se zorientoval v tom, jak funguje britský železniční systém.
O nějakou dobu později vystoupila v ospalé vesničce (městečku? Čtvrti, když je to technicky pořád Londýn?) Chislehurst a vyrazila směrem k jeskyním. A tak jsem se dostala do situace, kdy jsem stála v naprosté tmě v systému tunelů (kde údajně straší) a poslouchala jsem zvuk blížícího se bombardování. Ideální věc pro mojí představivost. Pro představu to znělo jako když stojíte na slepém konci chodby, nic nevidíte a rychlostí rozjetého náklaďáku se na vás řítí něco velkého a rozzuřeného, co si proráží cestu skrz cokoliv co tomu stojí v cestě. Jako bonus je v jedné části jeskyní larpová “herna”, což je naprosto cool.
Z podzemí jsem zamířila k hinduistickému chrámu na úplně druhý konec Londýna. Tahle cesta mi potvrdila myšlenku, že lidi co tu navrhovali metro museli být úplně na šrot. Nakonec se mi po drobném bloudění povedlo chrám najít… A ONO BYLO ZAVŘENO. Takže jsem si aspoň cvakla pár fotek z venčí skrz plot, kde si mě všimnul maník s tak zářivým úsměvem, že by mohl být v reklamě na zubní pastu a poprosil mě, jestli ho vyfotím taky - vzhledem k tomu, že měl na sobě reflexní bundu a bylo to proti světlu, ta fotka je naprosto otřesná, ale bohužel stihnul zase utéct, než se mi ho povedlo přesvědčit na druhý pokus. Ve finále ani netuším jestli mu ta fotka přišla na mail, nebo jestli jsem to omylem poslala někomu jinému, protože ta adresa byla psaná dost narychlo a na ne zrovna rovném povrchu.
A dlužím omluvu letišti Stansted, když jsem ho nazvala čistým chaosem. Dnešní návštěva M&M’s Worldu to předčila. Následovala rychlá procházka kolem Downing Street, schované za policejním zátarasem, kde si nějaká dívčina si dělala fotku jak ukazuje zvednutý prostředníček směrem k cedulce s názvem ulice, zatímco metr od ní stál policajt, pozorující ji s lehce nadzdvihnutým obočím. Čekala jsem, kdy po ní jeden z těch 4 policajtů skočí, ale nevyšlo to. Předpokládám, že něco podobného tam vidí často.
A teda jako nesouvisející vsuvku musím říct, že pouliční představení na Leicester square jsou výborný. Taky jsem chvíli zvažovala, že si skočím do kina na X-Meny, ale pak jsem zjistila, kolik tady stojí kino a ..he, he... ne.
Relativně hladce jsem dneska proplula britskou železnicí, malinkou demonstrací, davem fandů Crystal Palace, dalším davem od United, začínám zvládat rozhlížet se na přechodu správně a už chápu použití kohoutků ve sprše (neptejte se)... tak teď už zbývá naučit se otevírat dveře od hotelu (pokoj začínám zvládat).
Den třetí - lehce pod 21 km
Dneska jsem ze svého ultimátního plánu vynechala tři věci a část získala díky bloudění po Fulhamu. Smutná věc je, že ač plán odškrtávám relativně slušně, tak ke kontrole fotek jsem se dostala až dneska a teprve teď si všimla, že jsem ve většině případech nehlídala ISO, takže hodně věcí je buď utopené ve tmě nebo příliš světlé. Aspoň drobná záchrana je, že většina fotek byla focená venku, takže i přes jejich světlost je tam vidět aspoň něco.
V průběhu dne jsem nakoukla do Hyde Parku a mám k tomu vlastně jenom jedno slovo - VEVERKY.
Všude je to tu samej pouliční muzikant, takže se přes Londýn přesouvám s téměř nonstop hudbou na pozadí a asi začínám chápat systém metra. Ale stejně to navrhovali zlitý.
Úspěšně se mi povedlo dobloudit přes hřbitov na Stadion Chelsea včas na prohlídku. Teda jako, abysme si rozuměli, tak ten hřbitov byl v plánu, ale ta cesta k němu byla trochu víc... náhodná, než bylo v plánu. Na prohlídce Stamford bridge se sešli lidi ze tří kontinentů, takže pochopitelně, že tam byli další Češi, a z 30 lidí jenom pět fandů Chelsea. Potom co se jeden z těch 25 přiznal, že fandí United, zvedla průvodkyně ze srandy vysílačku s tím, že volá ochranku.
Když jsem po úspěšném odbloudění od jednoho stadionu k druhému odpočívala na lavičce a dívala se na trénink tenisu, tak na mě zahlásil kolem procházející chlapeček, že prý proč radši nekoukám na televizi. Vzhledem k tomu, že jsem se nacházela v té části Fulhamu, kde se merchandise Chelsea nacházející se v mém batohu, dal považovat za kontraband, tak jsem si radši nechala odpověď pro sebe.
Ve finále se mi povedlo dostat se na druhou stranu Temže, k jednomu z bodů vzdálených od ostatních plánovaných cílů - Battersea power station. Naprosto parádní budova, která si zaslouží investici delšího výletu, a z které bude naprosto skvělá fotka. A ONI JI PŘESTAVUJOU. A jako bonus je obehnaná asi 2,5 metru vysokou stěnou. Takže pro fotku bych si musela přinést štafle, a i pak by to samozřejmě nebylo ono, protože by to celé bylo pokryté lešením. To se mi ten výlet zase vyplatil.
Den čtvrtý - necelých 16 km.
Plán... netuším jak dopadl. Naivně jsem si myslela, že zvládnu Imperial War Museum a Tower (a pár dalších věcí) a asi ne, protože to muzeum je na to moc velké a moc interaktivní.
Na druhou stranu se mi úspěšně povedlo projít skrz dvě kontroly batohu na vstupu do muzea. A odpoledne se náhodně přimotat k armádní přehlídce. A teda ten mlžný opar v metru na některých stanicích je fakt něco.
Už se automaticky na přechodu dívám vpravo. Začínám mít starosti, že mě po návratu něco přejede.
Den pátý - necelých 16 km.
Z plánu jsem opomenula dvě věci, protože začínám narážet na určité limity reality. Z dnešních postřehů z Londýna musím vypíchnout, že ty hlasatelé / koordinátoři v metru jsou fakt bomba. Na jednu stranu by se člověk asi i chtěl zastavit a chvíli je pozorovat / poslouchat, ale pokud by vás neušlapal dav, tak jsem si poměrně jistá, že by vás ten koordinátor vzal cedulí, protože stojíte a nejdete.
Na Baker Street (na ulici, ne v metru) mají fakt stylový podchod na téma Sherlocka Holmese, což vím primárně díky tomu, že jsem si spletla směr a tudíž jsem se mohla pokochat hned dvakrát. Taky jsem se poprvé svezla autobusem, pro velký úspěch taky opačným směrem než jsem potřebovala, a pak jsem strávila deset minut hledáním zastávky v opačném směru, abych mohla vyrazit do zoo.
To, že baráky co chci vidět pro jistotu obestavěli lešením, to je jedna věc, ale aspoň zvěř v zoo se mnou mohla spolupracovat. Takže když pominu pár výjimek, co se nacházeli v nějaké viditelné části výběhu, tak asi nejlíp pozorovatelné osazenstvo expozice, bylo terárko stylizované do stolečku Sherlocka Holmese s miskou plnou moučných červů. Protože, to je přesně ta věc za kterou jdete do zoo 😃 Na druhou stranu tam mají fakt super průchozí terárko s "pavoučkama". Vzhledem k neexistenci bariér mezi osminohými kamarády a chodníčkem, by mě zajímaly statistiky, kolik lidí tam prošlo pavučinou. A kolik lidí tam prošlo pavučinou s pavoukem 😃
Další zastávkou byl Camden Market. WOW. Je to asi to nejšílenější místo, co jsem kdy viděla. A až sem někdy pojedu na otočku, tak beru prázdný batoh a dělám si tu zastávku. Jsem si poměrně jistá, že některé ty obláčky dýmu, nebyly tabák….a nejsem si úplně jistá, že to kuřecí maso, co jsem měla k večeři, bylo z kuřete.
Den šestý - necelých 16 km (...jo, zase 😃 ). Plán...on je nějaký plán? Něco z dneška...něco napřed...něco dohnáno.
Dneska se s prohledáváním báglu vyřádili. Dokonce se jeden kouknul do všech kapes, což se zatím nikomu nechtělo. Ale teda není lepší nápad než si vzít batoh na bitevní loď. Skvěle se s tím prolézá průlezy a mezi trubkama s varováním, že jsou obalené azbestem a že se na ně nemá sahat. Moje doktorka by byla nadšená. 😃 Ani ne tak kvůli tomu azbestu, tak nějak doufám, že to mají obalené dostatečně, spíš jako kvůli tomu, kolikrát se mi ten batoh zahákl na schodech a mě se málem povedlo zahučet o palubu níž.
Tower. Westminster Abbey. Lidi. Všude lidi. Davy lidí. Až na jedné zapadlé půdě se starým operačním sálem. Tam byl klid bez lidí, pokud teda nebudete počítat ten naložený mozek... a srdce... a tak. Na druhou stranu, vzhledem k velikosti toho prostoru, si nejsem jistá, jak bysme se na té půdě přelézali.
Co se davů dneska týče tak absolutní perlou byla velmi jednostranná diskuze skupinky za mnou probíhající ve stylu (velmi krátkého úryvku): “Guys...do you know what’s si annoying? Guys….guys...GUYS do you know...do you….guys...GUYS….GUYS….do you know what’s so annoying?” ...celou dobu jsem zvažovala následky toho, že bych se na dívčinu otočila s “you?” ...udržela jsem se 😃
Den sedmý - lehce pod 10 km. Plán? Co to je?
R.A.F. muzeum je bomba. Plus se dá vyblbnout s morseovkou a s krásným pákovým simulátorem (cca 100 let) starého letadla. A teda vzhledem k mým starostem o bezpečnost dané konstrukce na zemi musím říct, že obdivuju ty cvoky co s tím lítaly.
Po návštěvě muzea na jedné straně Londýna, jsem se rozhodla, že nejlepší věc co můžu udělat jet přes celý Londýn do Stockwellu podívat se na bunkr z války. Takže co bylo ze všech stran kolem bunkru? Rozkopaná silnice. Co bylo kolem rozkopané silnice? Dvoumetrový plot. Že mě to nepřekvapuje.
Den osmý - necelých 13 km. Zvládla jsem většinu věcí ze zítřejšího plánu.
VEVERKY. Moje zatím nejbližší setkání s chlupatým hyperaktivním roznašečem blech bylo v Greenwichi. Kde veverka přihupkala, opřela se pacičkama o mojí botu a podívala se na mě s výrazem "Tak co bude s těma oříškama". Vzhledem k mé nedostatečné přípravě v zásobení se úplatky, stihla veverka vzdát čekání dřív, než se mi povedlo vytáhnout foťák.
Jako drobnou vsuvku bych si dovolila zmínit, že mi před cestou všichni říkali, jak je v Londýně chladno a jak často prší, a že s tím mám počítat při balení oblečení. Takže jsem ráda, že jsem své limitované místo v batohu investovala do trika s dlouhým rukávem a ne třeba do kraťasů, protože Londýn v mé přítomnosti trhá teplotní rekordy a v těch 37 stupních to triko pomůže maximálně s tím, že si nespálíte předloktí.
Čeká mě proto investice do nejdražšího kopečku zmrzliny, co jsem kdy kupovala, abych aspoň trochu vykompenzovala teplotu. Když jsem si pak v parku našla flek trávy částečně ve stínu stromů, kam se šlo natáhnout, byl to v tom okamžiku prakticky hřeb dne. Než jsem začala zvažovat jestli jsem se nezbláznila protože na tom stromě sedělo hejno papoušků.
Ve finále jsem se přesunula k Temži na procházku po korytě řeky (potom co jsem pro jistotu znovu zkonzultovala časy s pdf dokumentem rozepisujícím časy přílivů a odlivů) a pro klid duše budu předpokládat, že ta hromada kostí, je kompletně zvířecí.
Den devátý - Lehoučce pod 13 km.
Vzhledem k tomu, že většinu dnešního plánu jsem zvládla včera, tak jsem vyrazila do královských stájí.
Takže na dveřích cedulka, že mají návštěvu shora. Zavřeno. OK. Tak jdu ke kasárnám. Tam policejní zátaras. A dav. Zapojuji se do davu kolem Buckinghamu a kochám se strážní přehlídkou. Převážně díky tomu, že pár lidí v davu přede mnou si to fotí přes hlavy ostatních tabletem.
Mizím z davu a probojovávám si cestu do parku... rozkopaného... proplétám se davem až na druhou stranu Royal Albert Hall, kde mi perfektní flek na fotku blokuje tribuna (čekali jste lešení, že jo?). Obracím se a mířím směrem k vědeckému muzeu (hned vedle je další muzeum, které je co? částečně pod lešením).
Po návštěvě muzejního obchodu jsem ráda, že nemám tak velký batoh a že si nejsem, jestli vsechno z toho, co se mi líbilo, může do letadla ...protože ty finance bych si na to asi i našla.
Den desátý - mezi 15 a 16 km.
Jsem ve fázi, kdy netuším co bylo původně v plánu, ale dneska jsem se zvládla probojovat do stájí. Celý zážitek se dá popsat jako - dav, kočáry, celí čtyři koně. Batoh tady pro jistotu rovnou dávají pod rentgen. Vtipné bylo, když se průvodce u převážně historických kočárů někdo zeptal, v kterém z nich nejradši jezdí královna a průvodce po velmi krátkém zamyšlení odpověděl "v Bentley".
Další zastávkou byl Holland park, kde se mi po dlouhém bloudění povedlo najít vchod. Narovinu říkám, že hledat ještě pár minut, tak přelezu tu zeď. Co jsem v tom parku nečekala byl dav lidí. Netuším, jestli tam byla nějaká akce a já si to umím načasovat nebo jestli bylo hezky a všichni se šli kouknout na veverky.
Pokračuju dál do Kensington Palace a první co vidím je dav. Velká část paláce je pak zabraná výstavou šatů dámské části královské rodiny, ale ten zbytek je cool. Moje asi nejoblíbenější část byly dvě figuríny s pánským a dámským oblečením z... pár století zpátky (hele módu po mě fakt tipovat nechtějte). Které byly nasvícené a na stěně, kam by dopadal jejich stín byly siluety postav v tom oblečení, které se nejenom hýbaly, ale v jednu chvíli i spolu tančily.
Další bod na programu je Natural History Museum, tady už se to dá popsat jenom jako DAV NA DAVU. A dinosauři. Málem jsem si odnesla plyšového, ale umím se ovládat (chápejte jako = mám malý batoh). Nevím kdo navrhoval dinosauří rozložení, ale ten člověk evidentně nepočítal s tím, že by tam lidi mohli chodit ve větší frekvenci než osoba na zatáčku. Celé to muzeum je boží, určitě mám v plánu se sem někdy v budoucnu vrátit, ideálně až zjistím jak to načasovat, aby uvnitř nebyla půlka Londýna.
Den jedenáctý
Chvilku jsem zvažovala, že si to naplánuju na jedenáct kilometrů, ale to bych nesměla operovat s myšlenkou “podle mapy to je kousek, tak kvůli tomu přece nebudu lézt do metra" ...hlavně když se člověk neobtěžuje kontrolovat měřítko. Ve finále mezi 18 až 19 km.
Z plánu na dnešek (toho původního) splněna 1 věc (T-34) ...hlavně pro to, že většina už byla splněna předem. Zbytek bylo dohánění detailů na obou stranách Temže. Takže můj den byla hromada naprosto náhodných položek, na poměrně náhodných místech.
Tunel na Leake street je strašně super. Sice z té jedné strany vypadá jako místo kam člověk vleze pokud se chce nechat okrást (skvělé maskování), ale vnitřek je super. Plus je tam překvapivě rušno.
Tank. Je bomba. Dokonce i někdo znovu nakreslil na zeď za ním ty lidi tančící kolem atomového hřibu. (Dělala jsem pečlivý průzkum, podle fotek to vypadalo, že je někdo přečmáral, takže jsem s nima nepočítala).
A i přes vehementní tvrzení prodavačky v obchodě jsem na 70 procent přesvědčená, že jsem jí dávala 20 librovou bankovku a ne 5. Ale to už je teď jedno.
Zítřejší plán v podstatě odpadá, protože jsem celý den v divadle. (Takže mě nožičky chvilku nebudou nenávidět).
Den dvanáctý (už?)
Kilometry nestojí za zmínku (asi 5…), protože jsem podle plánu proseděla celý den v divadle.
Bylo super mít přístup do zákulisí divadla na zkoušce, a vidět jak probíhá příprava na vystoupení. Mojí momentálně jedinou starostí je, že protože jsem šla vstupem pro zaměstnance, přes kdo ví kolik zavřených dveří na kartičku (kterou nemám), tak nemám nejmenší tušení jak se dostanu ven, na tu krátkou pauzu na čerstvém vzduchu, než začne oficiálně představení a já budu moct zase dovnitř.
Divadlo bylo boží, tak boží, že jsem si o pauze objednávala lístek na zítra...a taky proto, že zítra je po divadle ještě beseda, což jsem si samozřejmě přečetla až dneska v programu.
Maníkovi, co se mnou na poslední chvíli zařizoval, že můžu dovnitř několik hodin před začátkem, dlužím velký dík (takže doufám, že ho tam zítra chytím, abych mu mohla poděkovat osobně).
Jak je takové to, že na jednom rameni sedí ďábel a na druhém anděl, tak u sebe si to představuju spíš na úrovni praštěného a racionálního já. A už vím, že zvládnu komunikovat i v situaci, kdy jedno rameno zamrzlo na “squeeeeeeeee”.
Jonathon Young je jeden z nejmilejších lidí, co se mi kdy poštěstilo poznat. A kdybych se nesoustředila na to, abych nekoktala a aby mi bylo rozumět (a neřekla nejakou absolutní kravinu), tak si třeba vzpomenu na to, že by byla dobrá fotka.
Což ale aspoň vedlo k situaci, že je svět malej, tak jsme pak v čtyřčlenném českém hloučku stáli svorně (bezúspěšně) u dveří.
Mojí poslední myšlenkou večer bylo, že jsem si v tabulce v divadle, při vstupu na zkoušku musela vyplnit příchod, ale vlastně jsem se vymotala ven jinudy bez papírování, takže doufám, že mě tam nějakej sekuriťák takhle večer nehledá 😃
Den třináctý.
Neodhadla jsem kdy si jít vyzvednout lístek a tak jsem si prošla okolí (bylo to kolem 18 km podle poslední kontroly). A v boční ulici jsem objevila zaparkovaný tank. Taky je poprvé zima, takže mi procházka povedla se trochu zahřát.
Divadlo stále super. ...a seděla vedle mě američanka co na Cambridge učí ruštinu. A taky se konečně vyplatilo stát u stage door, takže mám fotku a už vím přesně co znamená výraz "like a deer in the headlights", protože jsem si byla stoprocentně jistá, že člověk na kterého všichni čekali uteče zadem, potom co venku viděl dav.
A asi se toho stalo mnohem víc, ale je jedna ráno a nemám energii to formulovat do slov.
Den čtrnáctý.
Kilometry jsem nekontrolovala, ale stihla jsem odškrtnout pár položek ze svého plánu i přesto, že se mi včera na té procházce povedlo nachladit. Jako kdyby ta nemoc nemohla pár dní počkat.
Den patnáctý. Překvapivě jsem lehce pod 8 km.
To jsem takhle vystoupila z metra na Russell Square a u výtahu ven čeká dav. Tak si říkám, že tam přece nebudu čekat a vezmu to po schodech. No tak vlezu na to točité schodiště a dojdu na mezipatro a najednou se ozve hlášení, že to schodiště má 175 schodů (což podle následujícího hlášení odpovídá 13 patrové budově). Na chvilku jsem se podívala zpátky, a pak si řeknu, že přece nejsem srab a nevycouvám (a je to přece skvělá příprava na Run up, kterého bych se někdy ráda zúčastnila). ...to byla taková kravina. Příště si to budu pamatovat. Taky by mě zajímalo, jestli to hlášení je tam automaticky, nebo jestli mě někdo z ochranky viděl na kameře a chtěl mě varovat.
Univerzita má malé zoologické muzeum. Je tam všechno od naložených zvířátek přes vycpané kousky a kostry až po zkameněliny (případně odlitky zkamenělin). Od sloních lebek po napůl vykuchané kočičky v lihu. A pokud to už není zabrané, tak se jednotlivé exempláře dají adoptovat. Takže pokud by někdo postrádal třeba mozek, tak ten lidský byl volný.
Harry Potter studios ….to je taková ta strašně cool past na turisty, kam stejně jdete dobrovolně. Je to strašně super a je to vidět na tech cenách. A NA TĚCH DAVECH. A teda...líbil se mi svetr, ale...ehm 75 liber za to fakt nedám.
A k nachlazeníčku se během dneška přidal i opárek. Asi abych měla radost.
¨
Den šestnáctý - lehce pod 17 km
Znáte takový ten moment, kdy se kocháte ornamentem na budově, nevšimnete si, že jste nezvedli dostatečně nohu při našlapování na obrubník, což vyústí ve vtipnou situaci, co se dá zvládnout naprosto v pohodě, jenže díky tomu, že zachraňujete foťák, tak si namelete a pak ještě jako bonus musíte vysvětlit dvěma lidem, že vám fakt nic není, že jste prostě mamlas. To jenom aby bylo jasné, proč mám odřené čelo. Taky si ten pád samozřejmě umím skvěle načasovat, protože ten ornament byl na budově nemocnice, což jsem zjistila primárně proto, že jeden z těch maníků mi vysvětloval, že by bylo dobrý jít k doktorovi a že nemocnice je hned tady.
Protože se vždycky k něčemu přimotám, tak dneska to byl třeba cyklistický závod v centru. Což opět vyústilo v bloudění abych se dostala přes barikády do na tu stranu, kam potřebuju pokračovat.
Pak jsem jela do Woolwiche hledat zbytky lodiček. No...nepodařilo se, ale našla jsem v korytě Temže hromadu kol, nákupních vozíku a několik motorek. A tank. Teda...ten tank byl na břehu ne v řece. Ale počítala jsem s jedním tankem mimo muzeum a tohle už je třetí 😃Boží.
Den sedmnáctý
Bylo to nějak lehce přes deset kilometrů. Samozřejmě se zase udělalo teplo (a já si nechala na ven teplé oblečení....yay). Taky se mi silou vůle (a kapkou násilí) povedlo přesvědčit můj batoh, že se do něj všechno prostě vejde, ale absolutně si nejsem jistá, jestli bych při kontrole na letišti prošla váhou.
Poslední dopoledne trávím v Camdenu. Zase. Tentokrát tam Mad Hatter pořádal čajový dýchánek (to si nedělám srandu, to myslim naprosto vážně). ...a našla jsem Banksyho 😃 (dokonce to měli na té stěně zarámované) a pirátský hrad (zase si nedělám srandu).
Překvapivě mi nic neujelo/neuletělo. A teď za mě prosím někdo jděte zítra do práce. 😃
In the middle of 2015 there was a video request from two canadian theatres for money, to finance their new play Betroffenheit. And my freshly employed me didn't think of anything better than to throw half of my paycheck in their direction while also hoping that maybe they won't limit their tour to Canada only. And while a trip to Canada is definitely planned for the future, Europe is significantly easier (and cheaper) as my first solo trip. The universe took mercy on me and there was a show planned for London, which meant that I started planning what I want to see in London, apart from the theatre. I might have gone a bit overboard with that and ended up with a list of 11 A4 pages.
Then there is small intermission around Christmas when I received a package as a reward for the support that the canadian post meticulously packed into another envelope and added apology, that there was a damage to the original packaging - the horrible damage was slightly bent corner in obviously empty part of the envelope and little smudge. Honestly I am getting packages in worse shape from within the country, it surprises me how little damage there was (and only on the packaging, not on the content). But the apology was really funny, because I have received another package that week, this one from India, and considering its state I would be willing to believe that it fell of the truck on a highway somewhere and got run over by another car... or two. No apology there of course, and the lady at the post office gave me the package and then practically run away in case I would like to log a complaint or something.
So since the universe took mercy on me with show in Europe, I wouldn't get away that easily, because I wanted to make some final arrangements with people from the theatre (as I was invited behind the scenes, thanks to the donation) and I was hit by automatic reply by my contact that she will be available in about a month. At least that's what I read first, then I noticed the year and it was not in a month but in a year and a month, because she was on maternity leave. I did not panic (I will deny any claims otherwise) and very calmly managed to get a hold of a person from the other theatre.
And then suddenly everything was ready for my first solo trip in my life and not only it was into a foreign country but also by plane for the first time. And since I am flying this far away, I want to see everything and my ultimate plan is going to help me with that.
Day one - 24,5 kilometers
Flying is awesome. I mean the plane shakes like a really old bus, but it's great and from now on I am definitely paying for the window seat no matter what.
Somehow I managed not to get lost in Stansted airport and I even managed to find the train quite fast (which was practically a miracle because until this point I don't think I fully understood what "chaos" means).
It seems that after who knows how many roads my self preservation finally kicked in and started screaming LOOK RIGHT FIRST at me whenever I am near one. I can also say that the candidate for the most used word is probably going to be "sorry", mainly because I was mentally ready for vehicles driving on the left side of the road, I was however not ready for people walking on the left side of the paths as well - I found out about that when I was on a stairwell and suddenly there was massive wave of people going the other way than me. Which resulted in my tactical retreat to the opposite side that was of course separated by railing so I had to get through that first.
I managed to cross off about 60 % of my plan for today, actually... it might be a bit more, since I managed to get lost about 6 times and then I improvised and sort of ended up in a park with a pond, with a haystack in it...and a turtle. And this park was actually on the list, but it's funny that I stumbled into it by accident.
Day two - almost 21 kilometers
I managed to see everything that I had planned for today and as a bonus, I even got through some of the stuff that I didn't manage tomorrow and like twelve things that were planned for the future, because apparently I underestimated myself for today. I am quite surprised though because today started really great with some unexpected changes on the underground lines that I needed. Somehow I still managed to get to the train station on time (mostly thanks to me, being worried that I am going to be late that leads to me being everywhere at least hour in advance), figure out how to get my tickets out of the hellish ticket machine and figure out how the british railroad system works.
Some time later I jumped off the train in a little sleepy village (little town? city quarter since technically this is still London?) called Chislehurst and headed for the caves. And this is what led me to the point where I stood in total darkness in the (supposedly haunted) underground tunnels, listening to the sounds of bombing. Which was absolutely great with my imagination. Just so you get the picture, imagine you are standing in the dead end of a long hallway, you can't see anything and something really big and really angry is rushing your way at the speed of a speeding truck. One part of the caves also has a larp arena, which sounds really cool.
From the caves I headed to the opposite side of Londen to see the hindu temple. This journey confirmed my assumption that the people designing the underground couldn't be sober. And after getting lost a few times I have finally found the temple. The CLOSED temple. So I ended up taking photos from outside, where I was notice by a dude with so shiny smile that he could star in the advertisement for a toothpaste and asked me, if I could take a picture of him too - considering that he was wearing high visibility clothing and that it was against the sun, the photo looks absolutely awful, but he managed to run away before I had a chance to convince him for one more take. In the end I don't even know if he got the picture or if I accidentally sent it to somebody else, because the e-mail was written on a really uneven surface so it was barely readable.
I am starting to think that I owe an apology to the Stansted Airport when I called it pure chaos. Today's visit to M&M's World was even more chaotic. Then I walked past Downing Street, hidden behind a police "barricades", where some girl decided to take a picture of herself giving finger tho the street sign, while there was a cop standing about meter away from her, looking at her with raised eyebrow. I was honestly waiting if any of the four cops were going to grab her, but nothing happened. I am assuming that they are just used to it by now.
I do have to mention, as a little offtopic, that the street performances on Leicester Square are brilliant. I also considered if I wanted to go to the cinema to see X-Men, but then I found out how much tickets cost in London and ...heh... no.
Today I somehow dealt quite smoothly with british railroads system, tiny protest, crowd of Crystal Palace fans, different crowd of United fans, I am now able to look in the correct direction on a crosswalks and I finally figured out how the cold and hot water works in the shower (don't ask)... all that is left is learn how to open the doors to the hostel (and by that I mean the front door, I think i'm finally able to handle the room door).
Also...the bed...IT’S SO FLUFFY.
Day three - slightly under 21 kilometers
I have skipped three things from my ultimate plan for today and part of the plan was completed thanks to me getting lost in Fulham. Sad thing is that while I am going through my plan relatively smoothly, I haven't really got around to check the photos until now, so I have finally noticed that I somehow ignored what the ISO is set to so half of the stuff is either overexposed or underexposed. Oh well... what saved me at least a little bit is that the majority of the photos was taken outside so even though they are overexposed you can at least see something in that picture.
I stopped at Hyde Park today and I think I am going to comment on that with a single word - SQUIRRELS.
Every corner here is taken over by street musicians so I am traveling across London with almost nonstop background music. I also think that I might be starting to understand the design of the underground system. But you can't convince me that they weren't drunk when they were designing it.
During the day I have successfully managed to find my way to Stamford Bridge stadium through a cemetery just in time for a tour. Just so we are clear the cemetery was on my list, except I might have... gotten lost and then had a little surprise when I realized that yes I wanted to get here at some point. The tour at the stadium consisted of people from three continents so of course there had to be other Czechs involved. Surprisingly from the group of thirty people only five were Chelsea fans. After one of the remaining twenty five admitted that he is a United fan, the tour guide lifted a walkie talkie to her mouth and pretended to call for the security.
After finding my way from one stadium to another I decided to rest for a bit on a bench while watching tennis training and some little kid walking past just started questioning my decisions while I am outside and not watching the tennis on tv. Considering that I was in that part of Fulham where the Chelsea merchandise in my backpack would be considered a contraband I decided not to respond in any way.
In the end I even managed to get to the other side of the Thames to one of the planned stops that was quite far from all of my other plans - the Battersea power station. Really great building that deserved the time investment that it needed for me to get there and the photo is going to be so great. Or at least, it would be great if the station weren't under construction, covered by scaffolding and surrounded by a 2.5 meter tall wall. So not only would I need a ladder to take a picture, I would also be taking a picture of scaffolding only. Why is it always the things that are so far away.
Day four - slightly under 16 km
So I have no idea how my plan went. I have naively assumed that I can handle the Imperial War Museum and Tower (and few other things) in one day and apparently I can't, because the museum is too big and way too interactive for that.
On the other hand, both me and my backpack have successfully passed two security checks at the entrance and in the afternoon I also managed to find my way to the army parade by accident. And as a little off topic I have to say that the fog in some of the underground stations is really something.
I am also automatically looking right when crossing the street, I am honestly starting to be worried that I am going to waltz under a car after I get home because I'll just look the wrong way.
Day five - slightly under 16 km
I skipped like two things from my plan because I started to hit boundaries of what is doable. I would also like to say that the "coordinators" in the underground are really cool. On one hand, you would like to stop for a bit and watch them work, but on the other that would result either in getting trampled by crowds or most likely in the coordinator hitting you with the sign because you are standing and not moving and just messing up the flow.
There is a really great tunnel in Baker Street (...like, the street not the underground station) that is Sherlock Holmes themed, which I know mostly because I might have walked in the wrong direction so I could enjoy that twice. I also used a bus for the first time, also in the wrong direction and then I spent ten minutes looking for the bus stop in the opposite direction so I could go to zoo.
The fact that a lot of the buildings I want to see are covered in scaffoldings is one thing, but at least the animals in the zoo could be a little more cooperative. If I'll ignore the few exceptions that were actually present in some part of the exhibit where they were visible, then the most observable exhibit was a terrarium stylized as a Sherlock Holmes table with a tray full of worms. Because that is exactly the thing you are going to the zoo for 😃 On the other hand they have really great spider exhibit that you can enter. Considering that there are no barriers between the eight legged inhabitants and the tiny path I would love to see statistics about how many people walk through a spiderweb. And how many of them walked through spider web that had giant spider on it 😃
Next stop was Camden Market. And like... wow. That is the probably the craziest place that I have seen. And I am definitely stopping here at some point in the future when I am going to have an empty backpack. I am quite certain that some of the little smoke clouds were not tobacco and I am not hundred percent sure if the chicken meat I had for dinner was from chicken.
Day six - slightly under 16 km (...yeah, again 😃 ). The plan... there is a plan? I mean, I crossed out something that was planned for today, something ahead of plan, something where I was behind. It's honestly kind of chaotic.
They have been really thorough with searching my backpack. One person even went through all the pockets, which is something nobody bothered to until now. But I do have to mention that dragging that back onto a battleship was not my brightest idea. Especially if that visit involves climbing through and around occasionally weirdly shaped spaces between pipes insulated with asbestos and nice little warnings not to touch them. My doctor would be thrilled. 😃 Not because of the asbestos, I am quite certain that that is under some sort of protective layer, it was mostly because of how many times the backpack got caught on a staircase which almost led to me falling to the deck below.
Tower. Westminster Abbey. People. People everywhere. Crowds. Except for one half forgotten attic with an old operation theatre. That was the only peaceful place with no people, I mean... unless you count the brain in the jar... and heart... and more. On the other hand considering the size of that space, I have no clue how we would avoid each other should there actually be more people.
As far as the crowds go, the cherry on top was a very one sided conversation between the group behind me that went like this: “Guys...do you know what’s annoying? Guys….guys...GUYS do you know...do you….guys...GUYS….GUYS….do you know what’s so annoying?” This is very short quote by the way, we are talking minutes of this, I was also considering the entire time what the consequences would be if I turn towards the girl with "you?" ...but I did manage to have at least some self-control. 😃
Day seven - slightly under 10 kilometers. Plan? What is that?
R.A.F. museum is great. Plus you can play with a morse code and with a beautiful wooden simulator of an old plane (give or take 100 years old). And I have to mention that considering the level of my trust in the safety of this construction on the ground, I really admire those who were crazy enough to fly with this.
After visiting the museum on one side of London, I decided that the best thing I could do is travel across the entire city into Stockwell to take a look at a war time bunker. So what was around that bunker? Road undergoing construction. What was around the road under construction? Two meters tall fence. I cannot say I was surprised.
Day eight - slightly under 13 kilometers. I have managed the majority of my plan for tomorrow.
SQUIRRELS. My closest encounter with a little hyperactive furry flea spreader was in Greenwich. Where the squirrel hopped right to me, put its tiny paws on my shoe and looked at me with an expression of "what about some peanuts huh?". Considering that I was not prepared to hand out any sort of bribes today, the little critter gave up before I managed to dig out my camera.
I would love to mention that before I went to London, everybody warned me how it's going to be cold here and how often it rains, and that I need to bring warm clothes. So I am really glad I filled my limited backpack space with stuff like long sleeved shirts and not into shorts, because London that I arrived to, is currently in the middle of a heatwave that is breaking records and the only thing that long sleeved shirt is useful for in 37 degrees is that it's going to protect your forearms from sunburn.
Which is why I had to invest into the priciest ice cream cone that I ever bought so I could compensate for the temperatures a little bit. When I managed to find a grass patch that was partially in shade, where I could lie down for a bit, it was the best thing that could have happened. At least until I started to think if I went mad from the heat because there was a flock of parrots sitting in that tree above me.
At the end I went down to the Thames for a walk along the riverbed (after double-checking the time when the tides change) and for the peace of my mind I will just assume that the pile of bones consisted of animal bones only.
Day nine - slightly under 13 kilometers
Considering that I have managed to cross out the majority of my plan for today yesterday, I decided to go to the Royal Mews.
So there is a sign on the door that they have a visit from higher ups and they are closed. Ok. So I am going to go check out the barracks then. So of course there is a police barrier. And crowd. I decided to join the crowd around Buckingham Palace and enjoy the guards parade. Mostly thanks to the few people in front of me, who decided to record that over the heads of other with a tablet.
I left the crowd behind and managed to fight my way through into a park... that was of course under construction and fight my way through a crowd to the other side of Royal Albert Hall, where the best spot for a photo is blocked by a tribune (you were expecting scaffolding right?). So I turn and head towards the science museum (that has another museum next to it that is what? Covered with scaffolding).
After visiting the gift shop in the science museum I am really glad that my backpack is not big enough and that I am not sure if everything I liked can be brought on a plane ...because I think I might have even been able to afford those things.
Day ten - somewhere between 15 and 16 kilometers.
I am in a stage where I no longer know what I had originally planned for today, but I did manage to get inside the Mews. The entire experience can be described as - crowds, carriages, whole four horses. They didn't even bother checking the contents of my backpack like everybody else and just threw it directly under the x-ray. Really funny moment was when somebody asked the guide next to mostly historical carriages, which one is the most preferred by the queen. The guide took a few seconds to think about it and just went with "Bentley".
Next stop was Holland park, where I finally managed to find the entrance after a long walk around its walls. Honestly, a few more minutes and I would just climb over that wall. What I did not expect in that park were the crowds. I have no idea if I just chose to visit it as some event was about to start or if it was just nice outside so everybody went to see the squirrels.
I continue towards Kensington Palace and the first thing I see is a crowd. Huge part of the palace is taken over by an exhibition of dresses from the female side of a royal family but the rest of it is cool. My most favorite bit were two figurines - one with man's clothes the other with woman's clothes - from a... few centuries back (you do not want me to guess the timeline of the fashion changes). That had a spotlight on them and the wall where the shadow should lande were silhouettes of people in the clothes that were not only moving a bit, but at one point also dancing with each other.
Next thing on my list is a Natural History Museum. Situation here can be only described as CROWDS UPON CROWDS. And dinosaurs. I have almost left with a plushie one but I can control myself (...and it wouldn't fit into my backpack). I don't know who designed the dinosaur exhibit, but they obviously did not expect that the people might go there in a bigger frequency than one person per turn. The entire museum is brilliant and I am definitely going back here. Ideally when I'll figure out what is the best time to avoid half of London going in for a visit as well.
Day eleven.
For a moment I considered planning eleven kilometers today, but for that I wouldn't have to approach everything with "hey, it's really close on the map, so no need to use underground" ...especially if you don't bother checking the map scale. In the end it was somewhere between 18 and 19 kilometers.
From my original plan for today I managed a single thing (T-34) ...mainly because I somehow managed to finish the rest of the stuff on my list in previous days. Rest of the day was spent running around both sides of the Thames trying to cross off as many things as possible. So the day consisted of many random places in random spots around London.
The Leake Street tunnel is really great. It might look from the outside like a place where you go when you want to get robbed (what a great camouflage), but inside it's really cool. Plus it's a really busy place.
The tank. Was also cool. Somebody even went to paint the people dancing around the nuclear mushroom cloud. (When I was researching the place, it looked like it was already painted over so I didn't expect to see that back).
And even though the shopkeeper claimed that I gave her a five pounds note I am about 70 percent sure that it was 20. But that doesn't really matter in the end.
There aren't really plans for tomorrow since I am going to be spending the entire day in the theatre, but at least my feet won't hate me for one day.
Day twelve (already?).
The kilometers today don't matter (it was like... 5), because I spent the entire day sitting in the theatre.
Having access to the backstage of a theatre show during the rehearsals was really cool. I had a chance to see how the final adjustments look like with the director's input. My only worry is that I have got in through the entrance for employees and through who knows how many locked doors, so I have no clue how I am going to get outside for the brief break on a fresh air before the show starts and I will be allowed back in.
The show was awesome. So awesome that I spent half of the break reserving tickets for the tomorrow, because it was cool, and because there is a talk after the show tomorrow, which is something that I have found out after reading the program at the beginning of the break.
I owe a huge thank you to the guy from the theatre for planning everything at the last minute, so I hope that I am going to run into him tomorrow to have a chance to thank him in person.
You know that cartoonish situation where you have a devil on your shoulder and angel on the other? I always imagined something like this, but in my case it's more like the reasonable vs. the idiotic part of me. So now I know that I can still talk when one "shoulder" froze on "squeeeeeeeee".
Jonathon Young is one of the nicest people that I get to meet. And if I wasn't focusing the entire time on not stumbling over my words (and didn't say something super stupid) I might even remember that I would like a picture.
Which led to me running into a few people I knew from convention (because the world is a super tiny place) and we then (unsuccessfully) waited at the stage door.
My last thought before going to bed was that I had to sign a form to enter the theatre but I left it through completely different door without any paperwork so I am hoping that some poor security guy isn't looking for me there right now 😃
Day thirteen
I might have miscalculated when to get to the theatre to pick up the ticket so I went for a little walk around the neighborhood (last time I checked it was around 18 kilometers). And discovered a parked tank in one of the alleyways. It's also cold for the first time since I arrived so the walk helped me to keep warm for a bit.
Theatre is still awesome. And because the world is a weird place, there was an American sitting next to me... American who teaches Russian at Cambridge. The world is a weirdly small place. And standing by the stage door finally paid off, so now I have a photo and also fully understand the expression "like a deer in the headlights", because I was half certain that the person we were all waiting for is going to bolt through some back door after he saw the crowd.
There was probably much more that happened, but I am writing this at 1 AM and I have no energy left to put that in words.
Day fourteen
I did not check how many kilometers I have behind me today, but I managed to cross out a couple of things from my list, even though I apparently managed to catch a cold on my walk yesterday. I am almost on my way home, the sickness could wait a few days longer.
Day fifteen - surprisingly slightly under 8 kilometers
So I get off the underground at Russell Square and there is a huge crowd waiting for the elevator. So I am like - I am not going to wait, I can just walk up these stairs. So I enter the stairwell and when I get on the first landing there is an announcement that the stairwell has 175 steps (which, based on the following announcement, is equivalent to a 13 storey building). I looked back for a moment, but then decided that I am not a coward and I am not going to back down from a silly little challenge (besides, it's wonderful training for the Run Up race that I would like to go to some day). This decision was so bloody stupid. I am going to remember that. I also wonder if the warning is there automatically or if some security guard saw me on a camera and wanted to warn me.
University has a little zoological museum. It has everything from animals in jars to taxidermies and skeletons, all the way to fossils (or fossil castings in some cases). From elephant skulls to half dissected cats in formaldehyde. And if they are not taken yet, you can adopt the exhibited pieces. So in case somebody is missing for example a brain, the human one was still available.
Next thing on the program were the Harry Potter studios. It's basically one of those really cool tourist traps where you go out of your own volition. It's great, sadly it shows in the prices. AND IN THE CROWDS. I also have to say that I really really liked one of the sweaters, but the 75 pounds were way over my budget.
Day sixteen - slightly below 17 kilometers
Do you know that moment when you are staring at the ornament on the building and completely miss that you haven't raised your leg enough when stepping on a different part of the path, so you end up in a situation that could be easily managed with a tiny stumble, but since you are busy saving your camera you don't manage to get your balance back and face plant on the path. And then you need to explain to two passersby that, yes, you are absolutely ok, you are just an idiot. This is just so we are clear why my forehead has some scrapes on it. Also I somehow managed to time that fall perfectly because apparently the ornament was on the hospital building, which I found out thanks to one of the people explaining to me, that it would be best if I went to the doctor and that the hospital is right there.
Given that I have a gift to stumble upon things, today it was a cycling race in the city center, which resulted in me wandering through random side streets to find a way on the other side of the barricades.
And then I went to Woolwich to look for the remains of old boats. I didn't find any. Instead I have found tons of bikes, shopping carts and a couple of motorcycles. And a tank. I mean.. the tank was on land, not in the mud in the river. But I have planned to see one tank in London and this is the third one. 😃 It's just brilliant.
Day seventeen
Slightly above ten kilometers. Since I am leaving and it was actually cold these past couple of days I left only the warm clothes out for my journey back. So of course the temperature rose up again. Awesome. I also managed to convince my backpack with sheer willpower (and a bit of violence) that everything is going to fit, but I am absolutely not sure if that back was within the weight limits set by airlines.
I am spending my last day in Camden. Again. This time the Mad Hatter was hosting a tea party (no, like... seriously) and I accidentally found a Banksy 😃 (they even framed that on that wall) and a pirate castle (...still not kidding).
Surprisingly I did not miss any connection and managed to get back home. So now somebody please go to work tomorrow instead of me. 😃